literature

Rekni mi sve ano

Deviation Actions

Likirean's avatar
By
Published:
1.2K Views

Literature Text

Řekni mi své ano
inspirováno: tatianaonegina.deviantart.com/… + naše rozhovory ^^
AR/HA
celkem nevinné, ke konci možná trochu +17

Malý chlapeček svíral v náručí méďu a vystrašeně se držel máminy sukně.
„Já tam nechci,“ pípnul a schoval se za ni.
„Ale Humphrey,“ klekla si k němu a objala ho. Její syn byl ve školce teprve potřetí, bylo normální, že se ještě bál. „Budeš si hrát s dětmi a já si pro tebe odpoledne zase přijdu. Podívej kolik je tu hraček,“ natočila ho tak, aby viděl do místnosti. Nijak ho to ale nezaujalo. Držel se jí a hlasitě naříkal.
„No tak, nikdy jiný tu nepláče. Koukni, jak si hrají.“ Její konejšivá slova ale neměla úspěch.
Paní Apllebyová koukla na hodinky a s nelibostí shledala, že už ji dost tlačí čas. Naznačila to vychovatelce, kterou přivolal pláč.
Ta si klekla vedle dítěte a násilím si ho přitáhla k sobě. „Maminka teď musí jít.“ To vyvolalo ještě větší nářek. „Když přestaneš plakat, dostaneš kokino,“ slibovala. „A podívej, co tu mám!“ Zpoza zad vytáhla plyšového medvěda. „Může se kamarádit s tím tvým,“ mávala mu s hračkou před obličejem a naznačila jeho matce, ať se nenápadně vytratí.
Humphrey méďa trochu uklidnil. Vzal si ho do náruče a přitiskl ke svém vlastnímu. Chtěl se otočit, aby je ukázal mámě, ale vychovatelka rychle zareagovala, vzala ho kolem ramen, čímž mu v otočení zabránila, a ukázala k hrajícím si dětem. „Podívej, tak je taky méďa. Běž na ním a skamaraď je.“
Humphrey při pohledu na medvídky zapomněl na své neštěstí. Bylo na něm vidět, jak rád by tam šel, ale bál se. A tak ho žena chytla za ruku a dovedla ho tam.
„Děti, tohle je Humphrey. Podívejte jakého má pěkného medvídka. Jakpak se jmenuje, Humphrey?“
„Nigel,“ odpověděl nesměle.
„Nigel určitě chce taky kamarády. Seznam ho s méďou,“ jemným tlakem ho donutila si sednout.
„Ahoj!“ strkalo jedno dítě k němu medvěda. „Já jsem Tom. Rád tě poznávám, Nigele.“
Humphrey k němu přihupsal se svým plyšákem a jal se ho seznamoval s ostatními hračkami.
Dneska vychovatelka musela z osobních důvodů odejít ještě před obědem, takže maloše spojili s velošemi, kterých bylo toho dne zrovna málo.
„Malošci přišli!“ zahlásila vychovatelka a do místnosti se nahrnulo stádo malých dětí. Humphrey vešel jako jeden z posledních. Mezi velošema ještě nikdy nebyl a bál se. Žmoulal méďu a držel se při stěně.
Mezi kolektiv ho musela opět zařadit vychovatelka pomocí nějaké finty. Tentokrát to ale nezabralo tak dobře. Děti, se kterými si před tím hrál, se někam vytratily a on zůstal sám. Mezi skupinkou, do které byl zařazen, se necítil dobře, protože mu braly méďu.
Zalezl si do dřevěného domku a fňukal.
Nebyl ale jediný, komu se tahle skrýš zalíbila. Za chvilku tam za ním vlezl jeden z velošů. Neměl s plačícím chlapcem soucit a začal ho zlobit a brát mu méďu.
„Řeknu to mámě!“ vyrážel ze sebe Humphrey mezi vzlyky.
„Neřekneš,“ vítězně se na něj usmál. „Protože ona už nikdy nepřijde. Nechala tě tady, protože tě nechce.“
„To není pravda!“
„Ale je! Dala tě sem a místo tebe si vybrala někoho jiného.“
Teď se Humphreymu vybavilo, že když tu byl minulý týden, jeho matka se skutečně ochomýtala okolo jiného chlapce.
Ve skutečnosti to byl syn její známé, ale to Humphrey nevěděl.
Ta myšlenka způsobila, že se rozbrečel na celou místnost.
Vychovatelka okamžitě přiběhla celá vyděšená, co mohlo způsobit tak zoufalý pláč. Požádala oba kluky, aby vylezli z domku. Ptala se, co se stalo, ale Humphrey ji přes pláč nebyl schopný odpověděl a zlý kluk se pochopitelně nepřiznal. Naštěstí si jejich rozhovor vyslechla i jedna dívka a řekla ženě, co se stalo.
Ta se zatvářila nazlobeně. „Franku! Proč jsi mu říkal takové hlouposti?! A ty Humphrey neplač. Maminka na tebe nezapomněla. Přijde si pro tebe.“
Moc ho to neuklidnilo.
Frank se smál. „Brečí jenom holky!“
Humphrey se zamračil a nazlobeně ho několikrát praštil svým méďou a zalezl zpátky do domku, odkud odmítal vylézt.
„Humphrey!“ křikla. „Okamžitě pojď ven!“
Choulil se v rohu a vzlykal do plyšáka.
„Vylez nebo mamince požaluju, jak jsi tu dneska vyváděl.“
Při zmínění jeho matky se znova hystericky rozbrečel. Nakonec se ale nechal ukonejšit jemným hlasem a vylezl si z domku pro objetí od vychovatelky.
Ta ho objímala, dokud se více méně neuklidnit. Rozptylovala jeho smutek plyšáky a opakovala, že máma přijde.
„Franku, musíš se naučit neříkat takové ošklivé věci,“ kárala ho potom. „A ty, Humphrey, nesmíš ostatní bít. Byli jste oba dva zlobiví, takže nedostanete kokinko po obědě.
Zamračili se na sebe. Ani jednomu se nelíbilo, že budou bez sladkosti.
Zle na sebe koukali po dobu celého oběda a hlavně po něm, když ostatní cucali bonbon a oni neměli nic.
Humphrey si uraženě hrál sám s méďou a záviděl ostatním dětem sladkost.
„Hej,“ uslyšel najednou za sebou. Otočil se a za ním stál kluk z velošů.
„Na,“ podával mu bonbon. „Nechci ho.“
Humphrey prvně nechápavě zamrkal, ale potom po něm chmátl neohrabanou ručkou. „Díky,“ zamumlal, když si dobrotu strkal do pusy.
„Jsem Arnold,“ představil se druhý a sedl si vedle něj.
„Já jsem Humphrey. A tohle je Nigel.“
„Budeme si hrát na vláčky. Já budu strojvůdce s plácačkou a vy dva budete jako cestující a já vám budu kontrolovat jízdenky.“
Hráli si celý den a když si pak pro Humphreyho přišla paní Applebyová, skoro se mu od Arnolda nechtělo.
„Tak jak ses měl?“ přivítala ho a pohladila po vlasech. „Paní vychovatelka říkala, že jsi zlobil a plakal. Je to pravda?“
Zahanbeně se podíval do země. „Jeden kluk mi řekl, že jsi na mě zapomněla a že už si pro mě nikdy nepřijdeš, protože mě nechceš a vybrala sis místo mě někoho jiného,“ pípal.
„A ty jsi mu to věřil? Humphrey,“ objala ho, „pamatuj si, že bych tě nikdy za nikoho nevyměnila a nikdy bych na tebe nezapomněla. Vždycky si pro tebe přijdu.“
„Za trest jsem nedostali kokino,“ stěžoval si. „Ale pak mi ho dal jeden kluk! Jsme teď kamarádi a navždycky budeme! Podívej, tam je! To je Arnold!“ Vesele mu zamával a druhý chlapec mu to stejně vesele oplatil.
 Tak začalo velké kamarádství. Humphrey se teď do školky těšil a kdykoli měl možnost, trávil čas s Arnoldem.
 Paní Applebyová byla ráda, že už nemusí zažívat každodenní ranní scény. Ale její štěstí netrvalo dlouho.
 Její synek totiž byl schopný o Arnoldovi povídat hodiny a hodiny.
 „Mám to tolik rád!“ básnil a uťapával písek v bábovičce. „Ale tebe mám víc rád,“ dodal rychle. „A víš co? Až budu veliký, tak budu jeho žena. Dneska mi to řekl. A na svatbu nám půjdou Harry, John a Jonathan. Ale Frank ne. Ten je zlý. Uvaříš nám ten dobrý dort, jaký mi děláš k narozeninám? Říkal jsem o něm Arnoldovi a on řekl, že to bude náš svatební. A taky…“
 „Humphrey, drahoušku,“ přerušila ho a rozhlédla se, jestli ho ostatní matky neslyšely. „Takové věci nesmíš říkat.“
 „Proč?“ sedl si do písku a nechápavě na ni mrkal.
 „Protože… se to nesluší. Je to fuj, víš? Až budeš větší, tak to pochopíš. Slib mi, že už o tom nebudeš nikdy mluvit.“
 Moc se mu do toho slibu nechtělo.
 „Slib mi to nebo to budu muset říct tatínkovi a ten se bude moc a moc zlobit,“ přitvrdila.
 „Slibuju!“ vypískl hned. „I když nevím proč…“
 „Hodný chlapec,“ pohladila ho po vlasech.
 Druhý den ve škole si Humphrey smutně postěžoval, že doma nesmí mluvit o jejich svatbě. Kupodivu na tom byl Arnold úplně stejně.
 „Myslel jsem, že bude mít táta radost. Vždycky říká, že až budu velký, budu se muset oženit, aby se o mně neříkaly věci, jako o synovi našeho souseda. Nevím, co se o něm říkalo, ale prý kvůli tomu odešel do nebe. Tak to asi muselo být něco pěkného, když šel do nebíčka. Nevím, proč táta nechce, abych tam taky šel…“
 Humphrey se malým prstíkem rýpal v blátě a snažil se odtud dostat kamínek, který mu tam spadl.
 „Ale já jsem se rozhodl, že si tě stejně vezmu!“ řekl rozhodným hlasem. „Podívej!“ z kapsy vytáhl dva dětské prstýnky vykládané barevnými kamínky. „Dej mi ruku!“
 Humphrey mu podal zablácenou packu.
 Arnold mu navlékl prstýnek. „A teď jsi moje žena!“
 „Ne,“ odporoval mu Humphrey. „V pohádce bylo, že si musí dát pusu. Jinak to není žádná svatba.“
 Arnold mu ji tedy dal. „Tak. A teď už jsi Humphrey Robinson!“
 Radostně se zasmál. „A co teď?“
 „No dospělí spolu potom leží v posteli. Máma říká, že je to proto, že se mají rádi.“
 „Aha.“ Překulil se k němu a lehl si vedle něj. Arnold si lehl taky.
 „Teď už jsme doopravdy oženění,“ řekl a pak říkal ještě něco, ale to už Humphrey nevnímal, protože ho tolik zážitků ukolébalo ke spánku.
   Za asi dva měsíce na to si vychovatelky zavolaly jejich matky.
 „Jde o vaše syny,“ začala jedna. „Vím, že v tomhle věku to nic neznamená, ale… asi není dobré, aby to ostatní děti viděly.“
 „Co se děje?“ zeptala se nechápavě paní Applebyová.
 „Jde o to, jak se k sobě chovají. Všechen čas trápí spolu, drží se za ruce, několikrát se stalo, že si dali pusu. Humphrey mi dokonce řekl, že se jmenuje Robinson.
 Snažily jsme se jim vysvětlit, že tohle dělat nesmí, ale ani jsou ještě moc malí, aby pochopili proč. Jistě chápete, že není vhodné, aby ostatní děti vyrůstaly v prostředí, kde mají na očích… tenhle jev. Chápu, že jsou to děti a že to nic neznamená, ale… S kolegyněmi jsme se shodly, že by možná bylo nejlepší je rozdělit. Prosím popřemýšlejte o tom.“
 Obě ženy se schůze odcházely ne zrovna vesele naladěny. Dohodly se, že zajdou na kávu a promluví si o tom.
 Jak se ukázalo, obě se už nějaký čas potýkaly s tím, že jejich synové o tom druhém stále mluví. Kreslí obrázky, kde se drží za ruce nebo dokonce kde je Humphrey ve svatebních šatech.
 „Jsou ještě maličcí a hloupí. Vyrostou z toho, jsem si jistá,“ mluvila paní Robinsonová tiše a míchala si kávu. „Muži jsem o tom zatím neřekla. Bojím se, že by to mohl chápat jako závažnější věc, než jaká to ve skutečnosti je. Bojím se ale, aby se Arnold nepodřekl nebo tak. Už ty obrázky… Kolikrát je otci chce ukázat. Já je pak musím schovávat, aby se tak nestalo.
 Myslím, že bude nejlepší, když je skutečně rozdělíme. Bude z toho asi hodně křiku, ale po čase to přebolí. Zabavíme je novými hračkami a za pár zní si na sebe už ani nevzpomenou.“
 Jak jen se paní Robinsonová pletla. Humphrey si právě vybaloval věci na pokoji oxfordských kolejí. Na nástěnku připíchl prstýnek pověšený na šňůrce. Dostal ho od své první lásky. Občas si nostalgicky zavzpomínal.
 Teď už chápal, proč jeho matka byla tak nešťastná, když jí říkal, jak se za Arnolda vdá. A taky do jisté míry chápal, proč je rozdělili. Neměl jim to za zlé. Okolo sebe viděl, jak se na lásku mezi muži kouká přes prsty.
 Dnes večer pro ně starší studenti připravili seznamovací párty. Humphrey si nebyl jistý, jestli na ni vůbec chce jít. Ale nakonec si řekl, že by asi nebylo špatné udělat si tu nějaké kontakty.
 Starší studenti si rozebrali prváky a zasvěcovali je do tajů školy prokládaje to pitím alkoholu.
 K Humphreymu se přidružil už dost podnapilý student přírodních věd. Ptal se ho, jak se mu líbí škola, kde bydlí a tak.
 Humphrey odpovídal co možná nejkratčeji. Ale oni to nebylo dost, aby se ho zbavil.
 Ukázalo se totiž, že pokoj na koleji, který teď Humphrey obývá, býval před dvěma lety pokojen tohoto studenta. A ten projevil zájem se na své někdejší doupě podívat.
 To se Humphreymu moc nelíbilo, ale nezbývalo mu nic jiného než souhlasit.
 Připojil se k nim ještě jeden student, který považoval za vhodné nenechávat vystrašeného prváka s tímhle ochmelkou.
 Matematik bloumal po pokoji a vzpomínal. Druhý mladý muž si prohlížel nástěnku. Se značným zaujetím na to, že tam zatím skoro nic nebylo.
 Když se opilec vytratil, otočil se na nynějšího majitele pokoje.
 „Pěkný prstýnek,“ řekl s úsměvem.
 Humphrey pochopil, že se vysmívá tomu, že má u sebe dětskou cetku. „Vzpomínka,“ vysvětlil.
 „Na copak, smím-li se zeptat?“
 „Na jednu takovou hloupost. Ve školce jsem si vzal jedno děvče a tohle byly naše prstýnky. Ani vlastně nevím, proč jsem ho ještě nevyhodil.“
 „Co ty víš… Třeba si to děvče ten prstýnek taky schovává. Třeba se díky němu poznáte.“
 Pobaveně se zasmál. „Nechceš být spisovatel červené knihovny? Nevím, kde je jí konec. A šance, že bychom se potkali…“
 Usmál se. Tak nějak vševědoucně. „Bydlím tady o patro výš. Ukážu ti kde, kdybys někdy něco potřeboval.“
 Nezůstal ale jen u ukazování dveří. Pozval ho i dovnitř.
 „Takže říkáš, že šance, že bys potkal tu dívku, je minimální?“
 „Odvažuju se tvrdit, že nulová.“
 Chvilku se přehraboval v šuplíku. „Skutečně?“ zavrkal. „Musíš se naučit, že zázraky se dějí.“ S tím před ním rozevřel dlaň a v ní byl prstýnek. „Má paní Robinsonová,“ dodal s úsměvem.
 „A-Arnolde? Jsi to vážně ty?“
 „Chceš důkaz? Měl jsi méďu Nigela, poprvé jsme se potkali, když ti Frank řekl, že na tebe máma zapomněla, a během naší svatební noci jsi usnul.“
 Na párty se už nevrátili. Měli si toho hodně co říct.
 Humphrey byl na jednu stranu moc rád, že zase našel svého kamaráda, na stranu se ale bál, že teď, když už jsou dospělí, se jejich názory natolik rozdělily, že už si nebudou rozumět.
 Naštěstí tomu tak nebylo. Právě naopak. Nebylo snad nic, v čem by spolu nesouhlasili. Mnohokrát se stávalo, že co napadlo jednoho, napadlo i druhého. Jako by byli propojení. A tak se velmi snadno stalo, že se Humphrey zamiloval.
 Věděl o sobě, že je mu příjemnější přítomnost mužů. Byl s tím smířený a vlastně ho ani moc nepřekvapilo, když na sobě začal zamilovanost pozorovat.
 Už několikrát se stalo, že se zamiloval do někoho, kdo mu jeho city nebyl schopný opětovat. Jenže teď to bylo jiné. Poprvé se zamilovat tak, že bez toho druhého nemohl žít. Arnold se stal jeho vzduchem.
 Trápil se svými city. Nemohl mu je přiznat. To, že si ho ve školce chtěl vzít, nezaručovalo, že i teď tíhne k mužům. A když viděl jeho chování k dívkám, veškeré jeho naděje klesly na nulu.
 Arnold si změny v jeho chování brzy všiml. Ani mu dlouho netrvalo zjistit, co se děje. Humphrey byl pro něj dokonale čitelný. Věděl, že Humphrey se k žádnému kroku nerozhoupe, a tak se řešení situace ujal sám.
 Navrhl večerní procházku po školních pozemcích. Nejprve si povídali o všem možném. Pak se usadili k velkému stromu a téma zvážnělo.
 „Vzpomínáš na naši svatbu?“ zeptal se Arnold.
 „Jak bych mohl zapomenout.“
 „Rád bych se tě zeptal na jednu takovou docela osobní otázku, jestli dovolíš.“ Počkal si, až přikývne. „Líbí se ti muži?“ vypálil na něj bez jakékoli přípravy.
 Zčervenal a několikrát naprázdno otevřel pusu. Váhal, jestli mu má zalhat. Nakonec ale zvolil pravdu. Nepatrně kývl a sklonil hlavu.
 „A miluješ mě?“
 Nemusel ani odpovídat, protože Arnold si k sobě natočil jeho obličej a jemně ho políbil na rty. „Já vím že ano,“ zašeptal.
 „Jak?“ pípl.
 „Špatně skrýváš žárlivost. Ke které jsi, mimochodem, vůbec neměl důvod. To, že jsem s těmi děvčaty spal, neznamená, že k nim i něco cítím. Ne, to až ty jsi ve mně tyhle city probudil.“
 Místo odpovědi pootevřel rty a vpustil dovnitř Arnoldův jazyk.
 Skutečně by se měl naučit, že zázraky se dějí.
 Arnold se ukázal jako dokonalý partner. Hodný, trpělivý, prostě dokonalý. Navíc už za sebou měl pár vztahů, takže zcela nezkušeného Humphreyho zaučoval.
 Obzvlášť si to užíval v posteli. Humphrey byl tak roztomile nevinný a vždycky se nádherně červenal, když spolu dělali jakékoli intimnosti.
 Arnold na něj šel pozvolna. Nespěchal, protože viděl, jak se bojí. Ale oni on nemohl čekat věčně. Když se blížil konec školního roku, řekl si o sex.
 „Humphrey,“ zavrněl mu do ouška a políbil ho na krk. „Než začnou prázdniny, chtěl bych, abys byl doopravdy můj.“
 Nervózně se ošil, ale chápal, že má na to Arnold právo. Nechal ho čekat skoro deset měsíců a za tu dobu si ani jednou nestěžoval. Zaslouží si odměnu.
 Stiskl mu ruku. „Dnes večer přijdu k tobě na pokoj.“
 „Už dnes?“ Překvapilo ho, že neškemrá o počkání.
 „Jestli ne dnes, tak už odvahu nenajdu.“
 Když ulehal do Arnoldovy postele, nervozitou se celý klepat. Jeho budoucí milenec ho líbal na záda a konejšil ho.
 „Když já… vlastně ani nevím, co se bude dít,“ přiznal Humphey nakonec.
 Arnold byl chvilku překvapený, ale pak si uvědomil, že Humphrey doposud s mužem neměl vůbec žádné zkušenosti. Bylo tedy logické, že nevěděl, co a jak.
 Lehl si vedle něj a objal ho. Do ouška mu něžně šeptal to, jak to mezi dvěma muži chodí.
 Humphrey se červenal a svíral v ruce deku. „Ale… to přece nejde…
 „Jde, můj drahý Humphrey. Věř mi, už jsem to před tím několikrát zkoušel.“
 „To musí bolet! Jsi moc velký a…“
 „Udělám to tak, aby tě to nebolelo,“ slíbil a políbil ho na čelo. „Uvolni se a nech všechno na mě. Kdyby tě to bolelo, řekni. Přestanu. Do ničeho se nenuť. Dnešní nic je jenom tvoje.“
 Humphrey stisk jeho ruku a nechal Arnolda, až se činí.
 Byl vyděšený a tím mu práci dost znesnadňoval. Ale Arnold s tím počítal a nespěchal. Postupoval pomalinku a sledoval jeho obličej, jestli v něm nenajde náznak bolesti. Připravoval ho dlouho a něžně. Šeptal mu, jak mu to jde a chválil ho za to, jak je statečný.
 Nakonec se mu z Humphreyho podařilo dostat pár stenů. To byl znak, že může přejít k samotnému aktu.
 Jemně Humphreymu roztáhl nohy a vtěsnal se mezi ně. „Neboj se,“ zašeptal mu, když zpozoroval, jak se mu nervózně zvedá hrudník. „Budu pomalý. Uvolni se. Neublížím ti.“ Políbil ho na čelo a začal do něj pronikat. Zcela pochopitelně se setkal s odporem. Políbil ho, aby odpoutal jeho pozornost od toho pro něj nezvyklého pocitu.
 Humphreymu se to zpočátku vůbec nelíbilo a dokonce chvíli zvažoval, že Arnolda pořádá, aby přestal. Ale když pohlédl do jeho obličeje a uviděl to neskutečně obrovské potlačované vzrušení, nemohl mu to udělat.
 A nakonec byl rád, že ho nezastavil. Když se mu podařilo vyhrát nad strachem a konečně se dokázal dostatečně uvolnit, zjistil, že je to vlastně docela příjemné. A nakonec si to zatraceně moc užíval.
 Arnold fascinovaně sledoval jeho tvář. Každý Humphreyho vzdech vyvolal šimrání v břiše. Líbal ho na tvář a mělce oddechoval. „Jsi tak uzoučký a horký,“ šeptal mu vzrušeně. Pak se napřímil a hledě do jeho očí naposledy přirazil. Byl si vědom toho, že jeho výdrž nebyla zrovna něco extra. Ale nedokázal se ovládat déle. Ne když se miloval s tak neskutečně sladkým stvořením.
 Sevřel ho v náručí a dodělal ho rukou. Potom ho očistil a dlouho objímal.
 „Arnolde?“ zamumlal ospale.
 „Hm?“
 „Mohl bych tu u tebe ještě chvilku zůstat?“ Nebylo třeba odpovídat, protože hned po tom, co řekl tuhle větu, usnul.
 „Ale jistě,“ zašeptal a políbil ho do vlasů. „Spinkej, můj statečný chlapče.“
© 2014 - 2024 Likirean
Comments0
Join the community to add your comment. Already a deviant? Log In